Smrt Kran
_______________________________________________________________________________________
Pro někoho, kdo nikdy nežil v jiném
světě, kdo neprosnil většinu dne ve vzdušných zámcích, to musí
být naprosto nepochopitelné.
Je to jako amputace většiny mozku, půlky
světa.
A tak vidím, v kterémsi s z dalších prozření, že Kran je něco jako dětský pokojíček, hračka, model ztracené skutečné skutečnosti, který sloužil duši vyslané do světa pro zachování paměti, pro zachování spojení, víry, tváří božstev, struktury světa. Postavy, jak vystupují v
Kran, jsou figurky skutečných bohů, zástupci, modly. Zatímco skuteční bohové jsou mnohem větší. A já to teď vím, ale neumím s těmi opravdovými bohy - Bohem - jednat. Bojím se o svou
Kran (je to kus mého ega), bojím se jí vzdát. Stojím na samé její hraně. Co je další krok? Bytosti stojí v půlkruhu a prosí o propuštění. Možná jakési od-puštění.
"Své jsme učinily, propust nás, ani ty nemůžeš věčně zůstávat..." Jenže já neznám žádné jiné, žádné jinak. Nemám jiných jmen, bohů, jistot. Jen obrovský, nepojmenovatelný pocit, horko na srdci, rozpínání celého mě a prázdno ode jmen, pojmenovávání a myšlenek.
"Vzdej se jmen! Jménem se snažíš ovládnout, omezit, určit, přivolat a přivlastnit. Magie jmen je mocná. Ale Magie Nepojmenovatelného je nejmocnější!"
Jenže jak obtížné je nalézt Boha a jak snadné je ho zaměnit za modlu, za pouhou jeho část.
Protože to, co jsem v Kran znal jako Boha…
Démon…
Démon je má nenávist.
Démon je má manipulace.
Démon je mé opovržení.
Démon je moje odmítnutí.
Démon je moje samota.
Démon je moje ovládání.
Démon vládne skrytým vztek, který si schraňuje sám v sobě a hrozí jím mně samotnému. Skrytá bolest, kterou drží jako rukojmí. Vzal ji na sebe, aby mě ochránil, ale teď mě jí ovládá.
Ne, jsem na něho zlý, ale on jen vypadá obrovský a hrozivý.
Ve skutečnosti je zpola nevědomý. Proto byl od počátku představován jako program, jako kouzlo či kletba čekající na vyplnění. Ustrnul na stupni vývoje, kdy byl stvořen svým zraněním, a od té doby se jen opakuje neschopen vyléčit sám sebe. Zraňuje ve své tupé snaze chránit pořád stejným způsobem v nových situacích...
Démon je ve skutečnosti malý chlapec.
Pláče a bojí se.
A ten nejmenší je největším.
A všechno se třese.
Všichni bojovali o jeho ovládnutí.
Ale nikdo nepochopil jeho podstatu.
Mluvit jeho jazykem - magickým Démonstem znamenalo používat tu prastarou řeč, jíž Démon rozumí - řeč těla, řeč doteku, řeč lásky, řeč důvěry. A dostávat se do kontaktu s Démonem znamenalo učit se snášet obrovskou bolest i obrovský pláč i obrovskou lásku, kterou on byl. Nevyslovitelnou. Proto zklamávali studovaní a učení. Mohli mluvit o Démonovi, ale nikdy ne s ním.
Až budete jako děti…
Ano, má drahá snivá země Kran přece vždy měla nějaký svůj konec, hranu, za kterou bylo ještě cosi dalšího, cosi většího, pokračování, které bylo snad už tehdy důležitější než Kran sama.
Kran byla vždy předsvětem skutečného vyššího světa. Mezisvětem pro mě. I na mapě
Velké Horizontály, magické řeky spojující snové prostory, vlastně ležela na samém okraji Horizontální delty. Nejvyšší z vysokých prostorů, za níž začínal sám
Maximozek, Keran, sama
skutečná skutečnost.
Crystal Pallast, původní
Xemonino sídlo, byl ukryt v horách dost daleko od tohoto nebezpečného okraje, stejně jako od spodních stepí - dolní části Kran, kde ta sousedila s nižšími prostory, z nichž nejnižší byla Texen - náš vesmír. Nad Crystalem se tyčily vysoké štíty Faé a za nimi leželo dlouhé a hluboké údolí
Myn Renu, obrovského démona-draka, šíleného tvůrce, připoutaného gigantickými řetězy, z nichž byl však čas od času propuštěn (či spíše utržen), a pak v divokém letu fantastické inspirace a extáze obracel naruby vše jsoucí, zjevoval skryté, spojoval nespojité.
A Myn Renu vládla Ae. Bohyně fantazie. Vznešená, éterická žena uprostřed povlávajících závojů lehkých jako měsíční světlo. Klidná, vznešená, dokonalá, chladná i mateřská zároveň. I její palác byl jako utkán z měsíčních paprsků. Bílý mramor, vápenec, světlý pískovec. A z jeho teras bylo vidět na hřmící vody
Xan Xan nebo dříve moře
Cobar [kobar] či Cobare. Ale nebylo to moře vody. Byla to mlha, mraky, plazma, čirá substance, prahmota, sám Démon, sám prach, z něhož je celá
Světová Existence a v nějž se zas obrátí...
Ae nikdy nikde nevystupovala, stála v pozadí. A mě teď napadá, že Xemona tím úzkým kontaktem se mnou ztratila spoustu své síly a moci - já jí ji vzal, abych ji snesl. A proto teď Xem odpočívá v Aině paláci. Možná i proto, že Xem chtěla pro sebe urvat příliš velký kus a za to je teď vysílená a odstavená…
Ae možná teď vysbírává ty horší vlastnosti z nich obou. Je rozkošnická, ale protože si myslí, že nemůže být přímá, stává se zvrhlá, přehání. Stává se skrytě sadistickou. Nahoře na měsíčních terasách slabá, křehká žena v závojích; dole ve sklepeních utržená domina v kůži a s bičem. Ano, to sedí. Nahoře přisladké, pochablé úsměvy, dole tvář zkřivená vylívající se skrytou nenávistí…
Ae nikdy nevyšla ze svého Pavího domu - nikde o tom není ani zmínka - ale byla vždycky důležitá. Vždyť to byla paní fantazie! Co to vlastně znamená? Tu metaforu, že to byla moje máma, která mě (od)vrhla do snění? Nebo právě tu jistou faleš, kdy mi fantazií dala získávat to, co jsem přece jako slabý nemohl získat skutečně? Fantazie jako náhradní uspokojení slabých a bezmocných? Která mi taky zároveň byla náhradní mámou? Matka mé náhradní matky? Jo, to všechno dává smysl. A už jsem na ni naštvanej míň. Něco se děje právě teď. Živý text, který objevuje, co před ním ještě neexistovalo. Toto je Myn Ren a jeho práce, jeho let. Nechávám běžet obrazy, imaginace...
Někde je představa, že Ae rozdělila muže.
MUŽE. Představa rozsekaného těla, jehož části byly ukryty na různých místech Kran, kde poté ožily jako samostatné, ale přece jen menší a slabší bytosti. Protože je tu ještě nějaký MUŽ! Cítím ho! Není to ještě ten NEPOJMENOVATELNÝ, který je zřejmě Bůh. Nepojmenovatelný jako Ain Sof, jako sféra za všemi tvary, všemi tvářemi, všemi jmény. Je to MUŽ. Obrovský. Jeden. Hněval se na Ae, ale teď, jak píšu, je to lepší.
"Rozsekalas mé tělo a roznesla jeho údy po celé zemi." On vždycky věděl o její skryté bolesti. Ale nebylo mu dovoleno... nedokázal... Nakonec přicházím k tomu, že ho oslabovala jeho vlastní soucitnost. A proč "Pán nejistot"? Že bořil její ochranné valy? Že ji ohrožoval v její domnělé slabosti? Jistě - a ohrožoval ji její vlastní silou! Hrozbou toho, že ji probudí, vyprovokuje. A ona bude muset vyjít ze své ulity - jistoty. A chudák Xemona jí proti němu ještě pomáhala (komu teď - Ae? Mámě?). To jsou zmatky! Zpátky k CHLAPOVI!
Rakat je hněv, pomocí kterého jsem snad chránil sám sebe - toto není mé! Který dokázal zpracovat to, co se na mě valilo, a poslat to dál. Udělat z toho samostatné obrázky, kterým dal vlastní život, a tím mě od nich osvobodil.
Lev je potom zřejmě tělo. Fascinující bílý egyptský pes Tenut, posel bohů, je pak rychlost jasné myšlenky přicházející z vyššího světa. Jistota a ostří darovaného - inspirovaného vědění. Nepostřehnutelná rychlost intuice. Ostří soustředění. A vytrvalost, která dosáhne kamkoli, tak jako on kamkoli doběhl. A Démon... Démon je kapitola sama pro sebe. Řekl bych že tak úplně do MUŽE nepatří. Možná ten malý v Démonovi nesl mužské brnění a měl by ho MUŽI přenechat. A muž ho vezme a pošle dítě, ať si jde hrát... A napadá mě - vždyť
Perlon měl kovové tělo - nebyl úplný. Prý mu to udělal Rakat. Kdo ví, možná ho k tomu Ae navedla, znesvářila je. Je nepřekonatelná v zamlžování! Čím víc mluví, tím omámenější a zmatenější jsi. Stejně tak přede mnou skryla lví přirozenost - oddělila ji, zakázala v uživatelském profilu a zbylo z ní nevědomé zvíře. A to je pravda - vždycky jsem se vnímal jako nenápadnej, šedivej, průměrnej. Nikdo mě nevidí. A uvnitř to řvalo: "Viď mě!". Ale co jsem tolik chtěl, toho jsem se stejně tak a ještě víc bál a rudnul jsem a ještě dnes se mi potí ruce, koktám...
Tento MUŽ, ke kterému přicházím, kterého silně cítím, má jméno. Je to
Arco. Ale je ještě víc. Je MAREK. Bojovník.
Jak zvláštní - pustíš se do objevování ženy uvnitř. A vychází z toho muž... Zpátky k Ae? Brání se. Pláče. Ne, je to zase ten ženský účelový pláč. "Pusť mě dovnitř!" Ano, uvědomuju si, že jsem tam nikdy nebyl. Pane, je to obyčejný dům. Žádný palác. Žádný Paví dům! Ne, páv tu má jinou konotaci. Jsou to oči. Ty velké oči na jeho rozevřeném ocase. Dům, ve kterém jsi viděn. Dům, do kterého jsi takto přijat a do nějž patříš. Domov. Obyčejný, hřejivý. A celá má stará představa Kran se kroutí. Skály kolem Pavího domu zelenají, objevují se stromy, tráva. Dům ve skalách na okraji šedého oceánu bouřící mlhy i na okraji samotné říše se stává domem v samém uprostřed. Ne, není uprostřed. Je to dům, ze kterého vycházíš a dáváš se na cestu. To jen šedivá, hrozivě se převalující a v příboji syčící mlha moře Xan Xan se rozplynula a náhle je vidět krajina a cesta vinoucí se do dálky, osvětlená sluncem. Na obyčejné terásce domu objímá ženu Ae muž a Ae povoluje a choulí se k němu. Vydávám se na cestu. Mávají mi... Jdu směrem dál, ven z Kran. Tam, co byla posledně ještě hrana Kran a hloubka mlh, pokračuje krajina...
4. 3. 2002
|