zranění,
veškerá existence je podmíněna prvotním zraněním - oddělením od celku,
vydělením z jednoty.
Bůh (Keran) stvořil svět (Světovou
Existenci) tím, že sám sebe roztrhal na jednotlivé elementy - bytosti.
Tak jsme vznikli,
jako zraněné bytosti,
jako části,
které touží po opětovném spojení,
znovusjednocení.
Tato touha - to je láska,
láska jako princip rozděleného světa,
který touží
po návratu ke své celistvosti,
po znovuobnovení Kerana, Boha.
A protože je toto zranění doslova archetypické, v samém základu našeho
bytí, opakuje se vždy znovu na všech úrovních - oddělení od matky, od
rodiny, od tradice, nakonec i od světa - protože, kde je oddělování, musí
být i jeho protiklad, je každé takové (bolestivé) oddělení přiblížením
se zpět původní jednotě do níž se smrtí vracíme.
Pozoruhodné na tomto je uvědomit si naši až osobní příbuznost, sounáležitost
s Bohem - neboť jestliže nás bolí vzdávání se bezpečně známého, bezpečných
skořápek, našeho malého já pro to větší, božské, jaká pak musela být
bolest Boha, když rozděloval sám sebe na jednotlivosti světa a nás.
Možná však stačí malý posun, malé přeznačkování - je to bolest nekonečné
touhy, lásky.
Pak nás Bůh stvořil v té největší závrati touhy...
Vztaženo zpět na Arca a Kran -
Kran je způsob, jakým Arco udržoval vědomí toho, že je ve spojení s něčím
víc, že není zcela izolovaný. Kran byla prostředkem připomenutí světů,
bytostí, jejich souvislostí, provázaností, jejich mnohoúrovňovosti. Byla a
je mýtem upomínajícím božskou dimenzi ve světě i v Arcovi samém.
Zranění pochází zřejmě z času před časem a
jediný, kdo si ho v Kran pamatuje je Křišťálová
lebka - onen skrytý crystal - srdce Kran.
obsah
časová osa
témata
mapy
Arc´s