Perlon:
Ó, Árčí, jsem bůh a nejsem,
jsem duch, jsem tvůrce, jsem jiskra, jsem oheň,
jsem nezastavitelné nezastavení.
Letím, řítím se, hořím, rozprskávám, podněcuji, pronikám, rozviřuji.
A nořím se.
Nořím se do Ní.
Lákám ji, dotýkám se jí, vzrušuji, rozrušuji, pronikám, naplňuji a trhám, vybuchuji z ní,
abych mohl proudit dál.
Život činí život, ó, Árčí.

Xemona:
Ó, Árčí, jsem bůh a nejsem, jsem země, jsem hmota, jsem hloubka, jsem nehybnost, jsem klid,
jsem plnost naplněná.
rozkládám se, jsem, mlčím.
A přijímám Ho.
Pohlcuji.
Lákám, laskám, hladím, ztišuji, zklidňuji, rozpouštím, objímám, pojímám.
Země od počátku do konce, ó, Árčí.

Perlon:
Ó, Árčí, jak po ní toužím, jak nekonečně, toužím, po její hloubce, jejím klidu, její nehybnosti!
A jak marné to je!
Kde se jí dotknu, tam vzplane, proniknu ji a ona exploduje a hoří mým plamenem, stává se mnou, marně,
marně ji dosahuji, jen sám sebe nakonec stvořím, ó, Árčí.

Xemona:
Ó, Árčí, jak po něm toužím, jak mnoho, jak nekonečně, po jeho žáru, po jeho neklidu, víření, zvedání, letu, divokosti, pronikavosti!
A jak marné to je!
Kde se ho dotknu, tam se rozplývá, rozpouští, vplývá, obejmu jej a on pláče mojí vodou, stává se mnou, marně,
marně jej objímám, jen sama sebe nakonec, stvořím, ó, Árčí.

Oba:
Ó, Árčí, ne dvou, ale tří stran je třeba, když dvě se setkají odečtou se jedna od druhé, vykrátí a zbude prázdno. Tebe je nám třeba, tvého vědomí, podej ruku každému z nás a spoj nás, překleň póly kosmické baterie a my tě obdarujeme nekonečným proudem, nekonečnou silou, spoj nás skrze sebe, ať se síla mění v čin, tvořivost, uvědomění...