"Erlikh, ghäd dhem, ty mě tu nesmíš nechat! Erlikh!!!" Zakřičela, až jí přeskočil hlas, zoufale udeřila do pultu. Obrazovky na ni hleděly mlčky a slepě. Do jedné byly mrtvé. Černé.
"Shit." Nebyla schopná zareagovat víc. "Shit!" Zbytečně Erlikha vykšírovala z křesla a v náručí ho odnesla na ošetřovnu. Byl celkově paralyzovaný, tělesné funkce na hranici obnovitelnosti. Srdce mu tlouklo a dýchal jen díky implantovaným somatickým okruhům. Interface byl výbojem proražený, dokonce viditelně spálený, neurospoje nefunkční, oční nerv vypálený úplně. Mozek musel být zasažen téměř přímo. Počítač napojený na jeho okruhy tělesných funkcí se jej snažil přivést k vědomí. To ale ožehla příliš velká síla z jiného světa a ono zůstalo jen ostrůvkem v moři chaosu. Beznadějného chaosu. Avšak ostrůvkem touhy, která přece jen našla částečně průchozí výstup a vyslala signál a hned další. Počítač v posloupnosti rychle objevil klasický nouzový kód. Na obrazovce naskočila slova:
"Sia?" Neměla mu jak odpovědět.
"Vždycky jsi byla silnější... Chtěl jsem dokázat... dát ti... Sia?... ... Sia..."
"Dostaň ho z toho!" Vykřikla a přitiskla zaťaté pěsti na spánky.
"Tělesné funkce stabilizovány na 40%, výpadek EEG..."
"Erlikh!!!" Zběsile bušila do chladného kovoplastiku stěn, plakala.
"Nevratné změny... disfunkce..." Písknutí signálu z Erlikhova neurovýstupu už počítač nepřeložil. Chvíli ještě čekal, pak nabídl možnosti:
"S? L? X?" Pak čekal další chvíli než oznámil:
"Mozek je mrtev, mám udržovat tělesné funkce?"
"Zastav je... všechny funkce... a ztlum světla." Přisunula k operačnímu stolu transportní vozík a lehla si na něj.
"Vždycky jsi byla silnější..." Zavíraly se jí oči. Ještě ale vstala a prázdými, ztmavlými chodbami došla do centrálního sálu. Spojení stále mlčelo, kolem stanice se rozprostírala tatáž výhružná tma. Dívala se na ni, ale necítila nic. Přepnula na vnitřní okruhy a dlouho hleděla na nehybný obraz Lebky.
"Mlčíš, bestie?" Vědomí Lebky se zatetelilo, když zvedla trojitý poklop a odsunula sondy. "Snad nemáš radost?" Přenesla ji do dřevěné přenosky a tu pak položila mezi sebe a Erlikha. Usnula okamžitě.
"Přála jsem si zemřít v tvém náručí... Ano, dát ti všechno... Třeba to bude stejně dobré." Nevrátila Lebku na místo. Upravila svoje křeslo tak, že ji měla za hlavou a všechny sondy propojila nejdříve na svoje neurovstupy a teprve z nich do staničního počítače. Na tom místě se zapotila, protože celé křeslo i s částí panelu přenesla na pokusnou transplošinu, tudíž komunikace mezi ní a počítačem měla probíhat dálkově a musela počítat s obrovský rušením. Každý signál musel jít na třech nezávislých frekvencích a být několikrát opakován. Celý den jí zabraly zkoušky komunikaci mezi křeslem a počítačem. Erlikha pohřbila třetího dne výbojem hlavní antény. Stěna kolem stanice odpověděla okamžitě a ona to už čekala. Seděla už v křesle zavěšeném v magnetickém poli, pohyblivé mallongi pásmo zachycené na samé dolní hranici vyladitelnosti, transqantum fixované na minimální poloměr zároveň s odstraněnými pojistkami na všech zdrojích.
"Sbohem, lásko," řekla jen. Výboj byl neviditelný, hned na to ale začalo všude kolem svítat. Usmála se a přitáhla masívní páku joysticku víc k sobě. Ne, nebála se proražených pojistek a vypáleného mozku. Chtěla tu věc prostě cítit, fyzicky cítit. Vymontovala ty bojovně vyhlížející páky z trenažeru, protože co záleží na setinách, když přichází věčnost...
"Chce se mi brečet, Erlikhu, slyšíš?!" Stěna reagovala podle předpokladů. Kolem stanice leželo ohnivé moře. Tentokrát necítila strach, nic. Snad jen zvědavost. Přitáhla víc.
písmeno; D
obrázky;*
jádro;*
Horizontála;*
Démon;*
čakry;*