ukázky: část z příběhu z holotropního dýchání
z jiného dýchání:...náhle jsem na ostrově. Asi jsme tam ztroskotali s lodí, pohřbívám svoje druhy, jsem sám. Na ostrově je sopka, chce vybuchnout, ale nemůže. Chci jí pomoct, ale nevím jak. Chci jít k ní, ale nemůžu se ani zvednout. Zkouším to, ale pohyb končí sám v sobě sotva začal, hroutím se, sypu si písek na hlavu. Pak se přece jen postavím. V tu chvíli ale začíná místo hudby moře. Otáčím se k němu. Jakoby mě volalo. Ještě se nemůžu rozhodnout, otáčím se k sopce a zase k moři, pak se nechávám dovést k reprobedně a sedím na skále na břehu moře, jsem sám opuštěný na ostrově, bez naděje, vím, že brzy zemřu. Vlny jsou obrovské, jejich hukot a síla mě uchvacuje a fascinuje. Doslova unáší. Utěšuji se tou ohromnou podívanou, tou přehlídkou síly, pohybu a života, ochromuje mě, poddávám se jí. Zároveň ale nechci zemřít. Slyším racky a chci za nimi, chci žít, chci létat, ale je to marné, všechno je marné. Vlny jsou větší a větší a blíž, choulím se na skále a čekám, až si pro mě přijdou. Poslední vlna mě smete s sebou do oceánu.
Vracím se na místo, hudba se mění. A já jsem najednou v moři. V nádherném, průzračně čistém moři. Plavu. Jako v bazéně vlníc se celým tělem, je to tak volné, uvolňující, osvobozující, čisté, slastné. Vím, jsem delfín.
V té chvíli vize silná a jasná jako nikdy. Jsem tak překvapený. Slzy se smíchem se mi ženou do očí: "Ma! Ma! Má!" Přímo naproti mě, jen malinko vpravo se v té vodě plné žilek a blýskání slunce, v zelenavé modři oceánu, nehluboko pod hladinou vznáší moje máma. Nádherná delfínice s kůží stejně modravou a stejně plnou slunce jako sama voda. "Ma!" Natahuji k ní ruce a ona je tady. Tak krásně tady. "Máá!" Jsem delfín, kousek vlevo od mámy je malinký bratr a nad ním velký delfín táta.
Nevím, jak dlouho ten obraz - to vědomí - trvalo, ale bylo neskonale hluboké, úplné a čisté. Spočinutí, splynutí, vplynutí či plynutí samo, nalezení... Doma. Konečně...
Jenže brzy se něco stalo. Nevěděl jsem hned co, máma byla daleko, odplouvala, nechápal jsem, byli u ní jiní delfíni. Pak už jsem věděl a byl jsem u ní sám. Umírala. A já ji podpíral po delfíním způsobu, držel ji u hladiny, strkal čumákem: "Dýchej, dýchej!" Byla tak malátná, bez pohybu, viděl jsem její smutné oko, kterým se na mě dívala. "Ma! Dýchej!" Tak strašný smutek v pohledu, a odcházení. Mlčení. Nechtěl jsem ji pustit, nechtěl jsem, aby zemřela, nevěděl jsem, co se děje. "Dýchej!" Bezradný malý delfín. Opuštěný.
Už jsem nemohl. Neměl jsem sílu, nedokázal jsem ji dál držet. Měl jsem na sebe vztek. Potom padala dolů, do černé tmy a já zůstal sám a - prázdný. Necítil jsem nic. Kus mě odešel s ní. Úplně prázdný. Plul jsem sám na hladině. Zapadalo slunce, přicházela noc. Jen jsem plul, tupě, prázdně. Na nebi vyšly hvězdy. Vystrčil jsem hlavu z vody a díval se na ně. Věděl jsem, že je tam -na nebi (protože tam byla stejná tma jako dole, protože hvězdy ležely i na hladině...), ale já tu byl sám. A prázdný. Nic jsem necítil, všechno bylo daleko. Věděl jsem, že bych něco měl - ostatní mě volali - ale když jsem chtěl za nimi, nešlo to, nebylo z čeho. Tušil jsem radost z podvodních her i radost z vysokých výskoků, ale nemohl jsem ani jedno. Jen plout po hladině...
...nastoupila dramatická mořská bouře. Zase jsem byl delfín a celého stáda se zmocnila šílená euforie. Nevím, jestli to delfíni dělají, ale předpokládám (zpětně, v dýchání mě to ani nenapadlo), že musí dýchat i za bouřky, takže celé stádo letělo proti obrovským vlnám, vyskakovalo v jejich propastích a zas se zařezávalo do jejich stěn za gradujícího řevu smršti. Letěl jsem s nimi, panika a hrůza se v jakési ohromující závrati měnily v šílenství radosti, v celou sérii malých smrtí, kdy se těla vymršťovala vstříc úderům hromů, vstříc nárazům šíleného živlu. A celé se to stupňovalo, nebylo už kam, ale těla letěla rychleji, protože zastavit se, by byla smrt, strach řvoucí uvnitř, svírající celé uvnitř s každým nárazem řevu a vody, by zabil. Tak celé stádo se těmi zahlcujícími pocity spojilo, bylo jimi hnáno přesně jako onou bouří, nemohlo dělat nic jiného, než letět na tehle děsivě nádherných vlnách a nezastavit se, nezastavit... Hudba se změnila, naštěstí, protože nezastavit se by myslím znamenalo smrt vysílením...
zpracování delfíního příběhu (část):
Křtem mám být pokřtěn a je mi úzko,
dokud se nedokoná.
L 12,50
V den svého soužení volám k tobě
a ty mi odpovíš.
Ž 86,7
“...delfíni jsou zvířata společenská. Jsou naprosto neschopná žít sama. Jestliže nemají žádné druhy, jsou krajně nešťastná a nezvyknou si na zajetí. Jsou-li sama, upadnou do strnulosti a zůstanou bez pohybu.”
J.Y.Cousteau, Delfíni
I.
zalehla tě tma?
přišly stíny?
zalknutý tíhou
bez dechu
bez hlesu
minulost na ramenou jako kříž
prosíš boha
a hledáš konec svých vin
je-li jaký
II.
a noc se přidá k noci,
tma ke tmě
zavři oči
přicházejí sny
to bůh ti píše
abys už neváhal
III.
probouzím se a pláču
pláču krásou
pláču hrůzou
a strachem
pláču vděkem
pláču
a sen tichounce doznívá
IV.
a já
spěchám k tobě
povědět ti jej
a v prudkém denním světle
tápu oslněn
a bázliv
že slunce roztrhá tu měsíční něhu
a ty neuslyšíš
proto prosím
chceš-li mě slyšet
(ach slyš!)
musíš hodně zavřít oči
a ztišit svět
či sebe
VI.
já ti za to
vyhledám ta nejtišší slova
nejměkčí hlas
utiším pochyby
aby ani záchvěv hladiny nezůstal
nevysloven
sic bude všechno zpátky
VIII.
a hledám cestu k tobě
v nejrůznějších oklikách
neboj se
najdu ji
nebo ona mě
jako tento příběh:
I.
byl to obřad
na starém statku
kdesi v Čechách
modlili jsme se
meditovali
chvěli se strachem
tiskli se k sobě
pak jsme si vybrali každý svého
druha k opatrování
nechali si od něj zavázat oči
udělat křížek na čelo a popřát
šťastnou cestu
a po chvíli tichého odevzdání
jsme se nechali vést svým dechem a
rytmem
do krajiny pravdy
II.
šťastnou cestu
II.
bolí to
ta pravda, které jsem se tak dlouho bránil
bolí nevyslovená slova v hrdle
nepřiznaný strach v břiše
dusím se
zvracím špínu, kterou jsem kdy
spolykal místo, abych ji odvrhl
ale věř mi, není to zlá bolest
je to jen bolest z odcházení bolesti
je to ta nejkrásnější bolest na světěv III.
a za ní
III.
sen, vize, příběh, nevím, jak to
pojmenovat
ale na tom nezáleží
nebo -
pravda
tak
IV.
moře kolem mě je jako slunce samo
je slunce plné
mihotavé žilkoví paprsků vetkaných
v tyrkysu
jas a prostor
blízký a otevřený zároveň
hřejivý a dotýkavý
jsem delfín
a v mohutných skocích propadám se z
radosti
do radosti
V.
a hledám slova ještě tišší
docela tichounká
šeptavá
to, co přichází je velké
je obrovské
takže i tím nejtišším slovem
zavalí mě to jako výkřik:
IV.
mámo, to jsi ty!
VI.
mihotavá sít světla a odlesků
na tvé hladké
hebké
delfíní
kůži
směješ se
svýma
očima
krásnýma
a blízkýma
a já se směju
a já pláču
jsem doma
VII.
jsem doma
VIII.
a celý den si hrát, kůži o kůži třít,
hladit,otírat
shlížet se v zrcadle hladiny
tříšťit vodu v miliony malých
sluncí
a závrať volnosti
prostoru
hry
doteku
radosti
lásky
svět jak má být
a já v něm
a ty
IX.
kdo pozná delfíny
nikdy neublíží
heslo delfínovití z encyklopedie
Universum:
delfínovití (Delphinidae),
druhově nejpočetnější čel. podřádu ozubených (řád kytovců); jsou
to mořští savci rybovitého tvaru těla s kolíčkovitými zuby (často větší množství
homodontních), horizontální ocasní ploutví a pevnou elastickou pokožkou
podloženou silnou tukovou vrstvou. Žijí zpravidla ve stádech, dobře plavou,
potápějí se a skáčou. Většinou dosahují jen 2 až 3 m délky a patří tedy k menším
kytovcům. Nejznámější je d. skákavý (Tursiops truncatus), středně velký,
nejčastěji chovaný a předváděný v delfináriiích společně s menším d. obecným
(Delphinus delphis). Dalšími známými druhy jsou i orcela (Orcaella
brevirostris), která vplouvá do velkých asijských řek, a sviňuchy
(Phocoena).
písmeno; D
místo;
bytost;*