alriani,
“Osamělé duše činí zlé ze zoufalství. A vy lidé jste velmi osamělí.”
“Vy ne?”
“I když naše těla nejsou právě spojena se Zemí, naše duše ji stále cítí a čerpají z ní sílu. Jen jestliže jsme od ní příliš dlouho odtrženi, naše duše zapomene odkud pochází a kam patří, a pak její kořeny odumřou a ona seschne, ztvrdne a zkamení a už se nemůže vrátit, je ztracená a jen bloudí přesně tak jako duše lidské.”
“Je tedy pravda, že lidé pocházejí ze stromů?”
“Nevím, některé legendy to tak říkají, podle jiných nás stvořila Stará Církev, aby přežila Zjevení, ale my jsme zapomněli její učení, protože jsme našli Zemi. Pravdu už dnes asi nikdo nezná. Jisté ale je, že duše lidí jsou skutečně jako duše alrianů, kteří ztratili svoje kořeny. Skryté ve skořápce, kamenné a ztracené. A osamělé. Jste tolik osamělí, a proto děláte zoufalé věci, proto můžete zabíjet a nenávidět.”
“Proč ale chceme být osamělí a vás pronásledujeme?”
“Alriani a lidé jsou jako voda a oheň, jako spánek a bdění nebo jako noc a den. My jsme hlubocí, chladní, temní, nehybní, nasloucháme Zemi a nočnímu nebi, neznáme čas, jsme rozprostření v prostoru, jakoby řídcí, prostupní všemu a vším také prostoupení a tím neurčití, jsme i nejsme, zníme s větrem ve svých korunách za stromového spánku, prostupujeme Zemi svými kořeny a ona prostupuje nás.”
“A my, lidé?”
“Vy jste jako blesky, rychlí a žhaví, hned tu, hned tam, prudce vzplanete, ale hned shoříte a mezi tím musíte být neustále v pohybu, jste malí a hustí, ohraničení, jakoby síla soustředěná v krátkém čase a v malém prostoru, jste jako ostří, jako padající kameny, jako vystřelené šípy, nemůžete se zastavit, protože pak už byste to nebyli vy. Vaše touha je tak silná a prudká, ale vy se jí jen necháváte spalovat a hnát dál, protože její naplnění by bylo vaším koncem. Zároveň jste ale tolik zranitelní a v tom citliví, jste jako nepřestávající bouře pocitů a citů, která nesmí utichnout, která žije jen tím, že bouří.”
“Říkáš to, jako bys to obdivovala?”
“Obojí má své kouzlo. My, alriani, se snažíme žít obojím, ale je to těžké. Říká se, že mnozí z nás se nevrátili ze stromového spánku, jiní zase propadli opojení z moci člověka.”
“Opojení z moci?”
“Stromy nečiní. Naslouchají a jsou, prostě jsou. Stojí na svém místě v životě i ve smrti, ať se děje cokoli. Nemohou utéct, rozhodnout se a změnit místo, osud. Jen ho přijímají. Ale každý lidský nádech, každý pohyb je rozhodnutí, úžasná moc, schopnost, síla. Jenže bez kořenů se síla ztrácí a zbývá jen bolest, každý nádech bolí prázdnotou.”