Gaioa,
(Gaiou),
napůl bůh a napůl člověk, dítě ženy z Horní vesnice a
Myn Rena, vychovaná Xemonou, později se vrátila ke svému lidu, pro který mnohé vykonala. Obdoba Héfaista.
Žena z Horní Vesnice, jejíž jméno mělo být zapomenuto, neboť byla pyšná,
se vydala daleko do krajiny bohů a tam se setkala s Myn Renem, který na sebe
vzal podobu krásného divokého muže. Aby jí dokázal, že je bůh, unesl ji
ve své původní podobě draka do mlžného (vue) hradu hluboko v moři Cobare
a tam žena svolila a milovali se. Pak ale nestálý a vznětlivý Myn Ren ženu
odnesl zpět a pokračoval dál ve svém nezadržitelném letu.
Když se dítě už mělo narodit, seslala Ae stařešinům
vesnice sen, ve kterém jim přikázala, aby dítě brzy po narození odnesli do
hor a tam jej nechali. Není jisté, jestli si dítě chtěla přivlastnit, spíše
se v ní projevila její temná, Lilithovská stránka
a chtěla, aby dítě zemřelo.
Vesničané se neodvážili neuposlechnout a dítě - pečlivě zabalené v houních
a za mnohých modliteb - odnesli do horského údolí.
Plačící Gaj-Do, jak ji pojmenovala matka, našel Tenut
a odnesl ji ke Xemoně.
Ta přijala holčičku za svou a vychovávala ji na svých sídlech - v Crystal
Pallastu, Sharkan Pallastu, v Dhorlin
a Popelce.
Gaioa, jak jí říkala Xemona, se tak ocitla na rozhraní dvou světů - bohů
a lidí.
Později se vrátila do vesnice a vzbouřila se proti trestu uvalenému na její
matku - ztrátu jména - a jako první ze svých zázračných děl vyrobila
zlatý roh, který sám létal a rozhlašoval matčino jméno - Fria
- po krajině.
Ae ji za to chtěla potrestat, ale Gaioa vždy našla ochranu u Xemony či později
u Alüxry.
ukázky:
Bohové si zahrávali se hmotou a stali se tak lidmi.
Lidé se tedy hrou se hmotou snaží připodobnit k bohům.
Co jsem, když mi hmota neklade odpor, překážky, úkoly k řešení...
Božské, příliš božské...
Arco potkává Gaiou na cestě ke Crystalonice:
"Gaiou, ty mluvíš jako dítě. Příliš si jistá bezpečím domu svých
božských pěstounů."
A Gaiou zvedne hlavu, zarazí se s perlíkem v ruce.
"Ach... ty jsi... bůh, který byl člověkem a teď se vrací silnější...
Ne, možná si ještě nevzpomínáš, ale vidím ti v očích tu sílu... promiň,
že jsem tě nepoznala... Máš pravdu, já neměla dost odvahy vydat se až
tam, do tolika bolesti."
"Ale já nemyslím, že jsem zažil tolik bolesti..."
"Možná ti to teď nepřipadá, byl jsi tam dlouho, zvykl sis a zapomněl.
Pro nás... každé jídlo je tam otrávené, vzduch těžký a jedovatý. A
hlavně myšlenky - bolest v každé z nich a je jich tam miliardy, jsou jako
mrak přikrývající celé to místo. Proto, kdo se tam rodí, upadá raději při
průchodu mrakem do bezvědomí a zapomnění. Tys nezapomněl úplně..."
Nejsem ani bůh ani člověk. Jedni jak druzí by si rádi mysleli, že se
objedou jeden bez druhého, a proto mě raději neznají...
Ale i člověk je takový most. Cokoli živého je vždy mezi něčím, mezi
absolutním bytím a nebytím...
temata:
písmeno; G
bytost;*
obsah časová osa témata mapy
Arc´s