první náčrt Crystaloniky
Crystalonika
přílet ke Crystalonice
radost ze setkání, skalní rytina v přístupových jeskyních Tirika Hár
ispirace pro Crystaloniku - Baháí chrám v New Delhi
řada motivů z nástěnných maleb a rytin ukazující na spojení Crystalonika - Sawah Weri - Crystal
ukázka (Cesta ke Crystalonice):
Courte, Courte! Propadl se, obrovské chlopně sebou zacukaly, obrovská živá ústa. Courte! Viděl ho za průhlednou stěnou. Rozmazaný obraz nafouklé tváře napjaté zoufalství a nedostatkem vzduchu. Nový záchvěv stěny a proud strhl postavu pryč. Vertésovi se ještě okamžik zdálo, že vidí Courtovu cukající se nohu, ale možná to byl jen svazek vláken či nějakých živých organismů uvnitř žíly. Byli chyceni. Utopeni. Naloženi do živného roztoku. Velký sál, kterým ještě nedávno procházeli, byl teď plný vody. Nebyla to voda. Nebyla to ale ani krev ani mléko z některého ze spodních sálů. Bylo to něco jiného. Něco v čem se dalo dýchat. Či něco, v čem dýchat nebylo třeba. Pluli v přítmí, v měkkém tetelivém světle. Pluli schouleni jako embrya. Pluli nazí v hřejivém hlubokém pulsování. Crystalonika ožila. Crystalonika obtěžkala. Jimi. Cítili hluboké upokojující dunění dechu, kterým dýchala za ně - jako by předla ta největší a nejspokojenější kočka v celém vesmíru. Cítili ozvy Crystaloničiných srdcí - vzdálený dlouhý táhlý ráz šestatřiceti spodních, blízký kratší hned navazující ráz dvanácti ze dna sálu a mohutný, jediný úder gigantického středového srdce. Vznášeli se v proudech těch srdcí. Objímáni něžnou sítí žilek, jakýchsi úponků, jimiž byly spojeni s obřím tělem. A se sebou navzájem, neboť slyšeli myšlenky a cítili závany pocitů ostatních. A se vším navzájem, neboť cítili na tvářích sluneční vítr, na kůži doteky protuberancí, v žaludcích příliv a odliv Měsíce, nohy smáčeli v hustých proudech podzemního magmatu. Crystalonika je přijala do své náruče, co víc - do svého lůna. Cítili se šťastní. Byla to ta největší a nejdokonalejší máma. Zpívala svým dětem rozechvívajícím hlasem. A povídala jim. Legendy z věků před věky.ukázka č. 2 - úvahy o Crystalonice
Bojím se! Té tíhy, té obrovitosti, té mamlasovské nadutosti obřího dómu, rozumíš! Chci dům, obyčejný dům! Toto je chrám! Nelze v něm bydlet. Pohltí tě, jsi na něj malý, tvůj hlas nerozezní jeho prostory! To jsou pocity, které máš, přiznej si je. Crystalonika tě děsí!
A ty chodíš okolo...
Čekám na tebe, čekám na tebe tady, každodenní, obyčejná, krásná...
Tak proč?
Ona je neosobní, je to otáčející se karma, je to kříž, je to břemeno...
Je to stroj?
Ano, ten pocit tu také je. Obří, gigantický živý stroj M´Kean, těch, kteří vědí víc, kterých nikdy nedosáhneš, kteří tě shovívavě sledují, jak se snažíš, lopotíš...
Mind fucking, myšlenky zavřené v kruzích, které sílí a sílí, bez doteku s realitou.
Tvé příběhy jsou silné v obyčejnosti, v lehkosti, v cítění, ne v gigantických konstrukcích, řádech, logičnostech. Snažíš se o něco, co nejsi. Crystalonika je blud!
Není?
Je. Ale je něčím jiným. Nenech se zmást, ona nepřináší vykoupení! Ona je děsivou černou Kálí. Mlýnem, něčím, co tíží a drtí. Nemůžeš se na ni podívat, zpříma jí pohlédnout do očí.
Protože je neosobní?
S Crystall Pallastem se ještě dalo kamarádit, nebyl tak velký, v té ještě původní skleněnosti byl obyčejnější, techničtější a i podle jména mužštější. Crystalonika získala na velikosti, vodou zchladla, hlubinou potemněla, věžovitostí a energetický napojením výš (světelná věž) se vzdálila... A vnitřní sál vůbec není příjemný. Navíc devět vetřelčích matek je taky docela dost.
Taková imaginativní cesta?
Nereflektuj reflexe, kuš! Nejsi rád, že vidíš, co máš před očima?
Dobře, tak dál.
Teď se zastavíme.
Zasekneme?
Zastavíme, abysme se nezasekli.
Ozdravný kurs?
Směješ se svým potřebám? Sám sobě?
Chci potvrzení!
A dám ti ho já? Když se mně směješ?
Moje kruhy.
Strachy... Půjdeme dál?
Bojím se.
Jsi v sále Crystaloniky.
Pod tímto největším mají být ještě dva další - sál krve a sál nektaru - mléka.
A také jsou tu sanéry - helikoptéry-brouci, nepřipomíná ti to nic?
Ano, žijí v těch rozšířených koncích tubusů těla Crystaloniky, zřejmě ne po celém obvodě a pijí mléko - létají na něj.
Co je tu ještě?
Dvojité točité schodiště kolem středu. Kolem sálu vytváří mírně stoupající galerie, výš je pak prudší, vypadá jako šroubovice DNA.
Dál.
Měly by tu být pokojíky, ale teď nevím kde. Podle něčeho nahoře pod pláštěm, podle jiného na okrajích.
Kdo v nich žije?
Žije se v nich nepohodlně. Jsou skleněné, nějak se sem nemohou vlést, nepatří sem, nacpané na sílu, že by tu měly být, nebo že už tu ti, kdo tu žijí jsou.
Kdo tu žije?
Bytosti. Všechny, nejrůznější bytosti. Crystalonika je jinak velmi příznivá pro život, chce jej.
Ale trochu jej zastiňuje. Nebyla tu dokonce řeč o vysávaní?
To byla, energii ekosystému používá Crystalonika na spojení s Velkou Horizontálou. Ale pak energií Horizontály zase napájí ekosystém.
To je bohulibé, ale k té druhé fázi zatím nedošlo.
Ne, nedošlo, Crystalonika zatím nikdy nebyla otevřená.
Neobživla.
Ne. Je chladná. Zmrazená.
Jako bolest v žaludku?
Možná. Strach. Je příliš silná, nevím, co se stane.
Zajímají mě víc konkrétní představy, můžeme zase blíž ke Crystalonice?
Vlastně ani nevím, kudy se do ní vstupuje. Myslím, že spouští okrajové plátky, které také kryjí tubusy - místa, kde žijí sanéry. Po jednom z těch listů vstupujeme vlastně pode dno sálu. Jsou tam ještě nějaké velké místnosti, některé plné orgánů Crystaloniky. Stoupají a otáčejí se.
Je tam tma?
Je. Je to divný, Crystalonika od Crystall Pallastu měla být plná světla, průhledná. Ale už dlouho je představa ústředního sálu spojená s tmou. Taky představa hlubiny pod Crystalonikou...
Můžeme dál?
Teď jsme na galeriích vedoucích kolem sálu. Tady jsou nějaké obyvatelné sály. Ale jsou hodně uvnitř. Prostě ne, ať dělám, co dělám, není to pro lidi.
Ani pro bytosti?
Ne, ani pro ně.
No, jsem zvědavá, co je nahoře a co je dole, ale necháme toho asi.
Jo, přitahuje mě to, ale ať dělám, co dělám, je to mrtvé, cizí, hrozivé. Bojím se tu vlastně. Říkám si - je to moje, vymyslel jsem to, ale děsí mě to.
Připomíná to vetřelce?
Hodně. Nechápu to. Proč mě fascinuje něco, co mě děsí, co nechci.
Myslím, že je to nafouknutá zástěrka pro něco.