první pokus o zachycení podoby Crystal Pallastu
studie linií Crystalu
zachycení postupných fází vývoje Crystal Pallastu
zachycení postupných fází vývoje Crystal Pallastu
scenérie Crystal Pallastu na ostrohu nad údolím
za Crystalem vodopád říčky Zlomené do jezera, vpravo zahrada Crystal
Pallastu
Crystal Pallast s otevřeným vrcholkem
„Ghôôd dáááííííííííí, áááííííííííííí...“ Tichounké hladivé vibrace z nitra stěn ji zvolna vynesly ze spánku.
„Ghôôd dáí, pelis.“ Zašeptala ještě s očima zavřenýma a stejně tak pomalu vstala. Stejně tak se i zručně oblékla. Lehké sárí sepnula pod levým ramenem velkou bronzovou sponou s květinovým ornamentem, a stejně tak i prošla domem na velkou terasu odvážně čnící přímo nad srázem divokého horského údolí. Chlupáč přiběhl kdovíodkud, probuzený už dávno a už celý zadýchaný. Dvakrát jí olízl tvář, div ji přitom neporazil, a zase šel vedle ní, kladouc své velké měkké tlapy v těžkopádně houpavém kroku velkých psů jednu před druhou zcela neslyšně. Ona ho však, přestože stále ještě oči neotevřela, cítila. Protože cítila všechno. Protože všechno viděla. Dokonce lépe.
Vodopád mlčel, stoupali příkrou stezkou zaříznutou do horské stěny hned vedle něj. Chvílemi šplhali a ona musela kňučícího Chlupáče přidržovat ve stěně. Jezero pod nimi zůstávalo temné, slunce dosud nevyhlédlo zpoza vysokých štítů na východní straně údolí. I dům se teprve probouzel.
„Ghôôd dáí, pelis.“ Cítila jak se bytost hluboce nadechuje, jak se stovky jeho srdcí plní vodou jako krví a jak se tato voda krví skutečně stává a jak se hustá, temná krev zase navrací v křištálově čirou tekutinu a stávaje se každou buňkou domu, činí z něj ohromný jiskřivý krystal. Živý Krystal.
„Ghôôt, Tiersa!, Ghôôt, ma biautý!“ pozdravil ji dům a slastně přitom vzdychl. I jejím tělem přitom proběhla vlna příjemného napětí a poté uvolnění, jak Krystal protáhnul svoje obrovité tělo. I celým údolím proběhla tatáž vlna téměř mazlivé rozkoše. Nahoře nad nimi hluboce zabublalo a přes okraj skály se přelila voda.
„Bhudhe, kásný dáí?“ zeptal se dům, plníc přitom její řeč temně hlubokými významy své prařeči.
„Bude krásný den. Ano, bude.“
„Sítíššš?“ Vzdychl dům ještě slastněji a na hladině jezera zašuměla další sprcha z probouzejícího se vodopádu.
„Cítím.“
„Eááhch, ušš iéé, už jéé.“ Na protější straně údolí krátce vytryskl ze skály další gejzír. V dálce údolí vytušila množství další.
„Moje hory mají žízeň!“ pronesl Krystal naprosto srozumitelně a důrazně a jeho vrcholek, teď už hluboko pod nimi, se zachvěl a rozevřel.
„Ma Xeramííí, dáí á híe! Dáí á híe a ty spíš! Spíííííííííš!“ Na podlaze nejhořejšího sálu nyní otevřeného do prostoru opravdu ležela stulená Xemona.
„Spíííííííííš!“ zazpíval znovu Krystal naléhavě a víc otevřel okvětní plátky svého vrcholku.
„Ghôôt, Xem,“ poslala jí Tiersa pozdrav a postrčila Chlupáče konečně nahoru na římsu, k samotnému hrdlu vodopádu, ve kterém už dunělo skryté kypění. Chlupáč zakňučel. Měl dům rád, ale mnohé jeho příliš bouřlivé projevy se mu příliš nezamlouvaly.
„Ghôôô,“ zavrčela Xem a posadila se. Chlupáč jí také štěkl na pozdrav, i když to spíš znělo, jako by se jí dovolával. „Že vy tu máte den, si myslíte, že ho musí mít všude?!“ vrčela dál Xemona. „Můj duch je ještě na Berlinze a má tam ještě noc... bože, to už chceš zase toho psa učit skákat?“
„Když ho k čarování nedonutím.“
„Eh, maj to ti kouzelničtí psi těžký, co Chlupáči? Ale je to tak, jednou bude fofr, domorodí psožrouti vás vezmou útokem, vona se ti vodčaruje, tebe zapomene a co? Přece by ses nenechal sežrat. Tak se uč... Hai, pelis!... Kruci, já jsem fakt duchem jinde, že se musím se všema teprv vítat, že vůbec musím mluvit, fuj! Kde jste kdo, mám to uvnitř jak za studený války, samá zeď a bunkr. Tyhle empatický espedice mě jednou zabijou! Počkej na mě, Shar... Elp mí, pelis!“ Křikla krátce magickou formuli a v křišťálovém květu se zablesklo. Prostor zavibroval jako při mantře óm a Xem se ocitla nahoře na skále. Tak tak, že nepřišlápla Chlupáčovi ocas.
„Anzu, Tiersa.“ Objali se a na okamžik se zdálo, že obě zmizely a místo dvou se objevila jedna postava. Dokonce i Chlupáčovi obrysy se rozostřily a slily se se vzniklým přízrakem.
„I need you to hang me, we are here...“ Aury všech tří se tím prolnutím sladily a zůstaly spojené. Políbili se, posadili. Xem jí položila hlavu na rameno, Chlupáč se položil k nim, nechávaje si probírat huňatou srst. Dunění uvnitř skály pro tu chvíli polevilo. „Je to hroznej svět. Tam. Je to hrozné místo k vidění světa. To, co odtam vidíš...“ Otřásla se. „Ale tuší, myslím, že tuší... Pohnout svýma očima, jen malinko a uvidí... všechno! Svět, krásu... ucítí... Doufám. Myslíš, že ano? Ty jsi odsud.“
„Myslím, že ano. Ah, co jiného jim zbývá?“
„To jistě, jiného nic... Kdepak je ale náš božský J-Arco? Není tu nebo pořád ještě nic necítím?“
„No, řekla bych, že se trošku hledají ti dva. A já je. J. je spíš mlžný stín, zvlášť bez Arca. A Arco bez J. je tak trochu jako kámen. Hranatý, neživý, neproniknutelný, nebezpečný. Cizí. Tolikrát se ho bojím! A nechtějí se spojit.“
„Ty je nemůžeš spojit?“
„Asi, nejspíš. Jen chvílemi to jde.“
„Právě takové chvíle z tebe dělají čarodějku a kouzelnici.“
„To ano... Aby jich bylo víc. Vidím v jeho očích jak se moje oči zužují a jak jej to děsí i uchvacuje, jak chce, abych se nad ním klenula jako nejčernější nebe plné hvězd, jak chce, abych jej uhranula, celého obejmula, pojmula, pohltila. Ano, vidím to a cítím přitom...“
„A cítíš přitom, že tohle chce celý svět - že chce být tebou objímán, že ty jej chceš celý obejmout...“
„Proč to necítím pořád? Proč nemám sílu to cítit?“
„Ta mlha? Dokud budou tví bohové jen mlžnými stíny... Oni žijí, všude tu žijí, jako já. Je jen víc míň mlhy mezi našimi světy, víc či míň prachu na očích, které pak mohou nebo nemohou vidět jinak. Hlouběji.“
„Slova.“
„Ach! Promiň, přinesla jsem je odtamtud, promiň. Pojď, slunce už přichází.“
A opravdu, vrcholky východních štítů už tonuly v oslňujícím jasu stoupajícího slunce a deroucí se paprsky rychle ubíhaly po strmých úbočích ke dnu údolí. Nejprve se dotkly obou žen, pak dopadly do otevřeného květu Krystalu a hned na to se zaleskly na hladině jezera sevřeného mezi stěnou údolí a ostrohem, na němž kvetl křišťálový palác. A nakonec dospěly až na samotné dno, kde sklouzly po vyschlém řečišti plném obrovských balvanů.
„Kam, pelis, kam!“ pobídla Xem Krystal. Ve skalním hrdle znovu hluboce zabublalo.
„Mí montyn á tearstý, moje hory mají žízeň!“ Chlupáč znovu žalostně zavyl.
„Ghôôô, ma biautý dáí! Hááí!“ zavýskla radostně Xem.
„Budeš skákat chlupáči nebo s tím něco uděláš?“ Obě čarodějky se smály, ze skály už se valila voda a strhávala je z terasy do dobře padesátimetrové hloubky.
„Tak běž, čaruj a běž!“ Proud v divokých nárazech z hloubky sílil.
„Běž!!!“ Pes zavyl, krátce zaštěkl a v jasném, krátkém třesku zmizel. V téže chvíli se v horském údolí otevřely stovky gejzírů a stejně jako ze skály za zády objímajících se čarodějek se z nich vyvalila životodárná voda.
„Háááííí!“ Mocný náraz vodní masy je smetl do prostoru a čarodějky - otevřely oči. A jakoby celý svět začal teprve v tu chvíli existovat - existovat ve tvarech a barvách, v čase a ve vzdálenostech, v tam a tady, v předtím, teď a potom. V já, ty a oni. Ještě chvíli se to vše mocně mísilo, volně zaměňovalo a vibrovalo, takže čarodějky zároveň stály i zároveň padaly, byly zároveň ve vzduchu, na zemi i ve vodě, byly zároveň jedna i dvě, ale také žádná a všechny, a teprve když se první kapka vody vyšlá ze srdce domu ocitla zase zpět, vše se uspořádalo a Chlupáč se se suchým prasknutím objevil dole na terase a obě kouzelnice zmizely v hlasitém žblunknutí pod hladinou.
A obrovské balvany v řečišti už zase plném vody naráz popukaly a rozložily své sytě zelené koruny.zřejmě první popis Crystal Pallastu, 12. 8. 1988
"...stiskl jsem páky, pohnul se strojem na všechny strany, abych se ujistil, že ho držím a vrhnul jsem se s ním blíž Myn degu - pátému dítěti fantazie - Xemoninu sídlu.
Slunce stálo vysoko jako oslepující oheň a v jeho paprscích se leskl křišťálový hrad jako drahokamínek pohozený na skále.
Na obrovském ostrém štítě odděleném od klesajícího úbočí vodopádem řítícím se po strmé skále chvíli vzduchem chvíli po ostré skále se rozkládá komplex 63 vzájemně se prolínajících kvádrů, tisícihranů a kdovíjakých nepopsatelných těles protkaných paprsky Zářícího a zasazených do bujné zeleně zahrady..
Hrál jsem si s vrtulníkem, oblétával palác ze všech stran, nahlížel skrze průhledné zdi, obdivoval orlí hnízda vybíhající daleko do prostoru na propast údolí s vodopádem..."